Julské Alpy 2012

účastníci : Jirka Adámek, Honza Štoural, Peťa Lešek, Vláďa Toth, Tomáš Tobish

Vimperk - Kranjská Gora

Nakonec nás vyrazilo pět. Tři stálice našich výprav- Já, Štoury, Semel a dva kamarádi, kteží se do větších hor vypravili vůbec poprvé a to Detus s Tobíškem. Z výpravy do Rumunska nám chybel Laky, který se rozhodl vyměnit hory za léto v USA. Nechápu, co ho k tomu přimelo:). Plní odhodlání jsme vyrazili dvěmi malými auty z Vimperka v pondělí 13.8.2012 hodně brzy ráno, nějak kolem 2. Cesta docela ubíhala a když nepočítám naš menší problém s mýtným, kdy jsme meli všechny eura v kufru a Detus se pro ně na dálnici zepředu natahoval asi 5 minut, tak šlo všechno jako po másle. Po příjezdu jsme toho měli všichni až na Tobíška dost. Zatím co já s Peťou jsme řídili a Detus se Štourym s námi mluvili v naději, že u toho neusneme si Tobíšek v klidu vyspával na zadní sedačce Peťovo Fábie. Parchantíček. Příště pojede v mé C2, tam se nevyspí:) Rozhodli sme se, že než nahodíme těžké batohy, dáme 2 hodinky šlofíka. Úžasný nápad!

K.Gora-Vršič-Malá Mojstovka

Po dvou hodinách spánku jsme dobalili batohy a poprvé je nahodili na záda. Většina z nás je měla zvážené a tak sme věděli, že máme na záděch 18-20 kg. Čekala nás cesta z Krajnské gory do sedla Vrčič. První hodinu, možná dvě jsme šli pouze po asfaltce, což není v pohorách zrovna nejpohodlnější možnost, ale nedalo se nic dělat. Potom uz jsme přišli na ztezku, která vedla napříč serpentýnami silnice. Šlo se moc příjemně, v lese byl stím a cesta docela dobrě ubíhala. Někteří se poprvé za prázdniny zpotili a pred Vršičem trio Tobíšek, Detus a Semel už ani moc nemluvilo, takže sme s Honzou hned věděli, která bije:). U Erjavčeva domu jsme na ně počkali a za odměnu jsme si dali jednoho rádlera za krásný 2,30e. Poté jsme v poklidu došli na Tičarjev dom, kde jsme se ubytovali. Pani byla moc hodná a všem nám dala slevu Alpenvereinu, ikdyž jsem měl kartičku jen já. Noc vyšla na s Alpenvereinem na 8 nebo 9e. Byly teprve 4 hodiny odpoledne a tak sme si s Honzou řekli, že jestě v klidu stihneme námi plánovaný ferrat na Malou Mojstovku. Průvodce psal čas 4,5 hod, ale říkali sme si, že to stihneme dříve. Zbytek skupiny mel za cíl procházku na louky Sleme. Prý to tam bylo moc pěkné. K nástupu na ferratu se jde od sedla Vršič asi pul hodinky rychlejším tempem. Ferrata začíná nad malým suťoviskem a není moc vydět, kam se leze. Alespoň ja jsem to nikdy neodhadnul. Lezení sme si jak se patří užívali, až do chvíle kdy začalo lehce poprchat se vápenec měnil v mýdlo. Musím říct, že jsem toho ke konci měl docela dost. Možná za to mohla i absence pití, které sme si nevzali s tím, že to zvládneme. Zvládli, ale příjemné to nebylo:) Na feratě jsme strávili necelé dvě hodiny a už za silnějšího deště jsme vylezli na vrchol Malé Mojstovky. Na vrcholu jsme se moc nezdrželi a šli jsme druhou stranou dolu velkým suťoviskem. Cesta byla všude a nikde. V podstatě celý sestup až těstě nad Vršič je jedno velké suťovisko. Kdyz jsme po 3,5h dorazili na chatu, čekali jsem, že ostatní budou na pivu, ale kdeže. Všichni do jednoho byli zavrtaní v posteli. Peťa už z ní nevylezl a tak ani nevečeřel. My ostatní jsme si udělali dobrý hostinec, v tu chvíly nejúžasnější jídlo pod sluncem a šli jsme na jednoho rádlera dolu do hospody. Potom už jenom nějaká ta hygiena a na kutě. Další den náš čeká Jubilejní cesta.

Vršič - Pogačnikov dom

Vstáváme pohodlně v 8 a vycházíme někdy před devátou. Vím co nás čeká, ale neříkám to nahlas. Cesta bude dlouhá, co natoupáme vzápětí spadneme. Na našem triu jsou vidět známky únavy, ikdyž musím říct, že Tobíšek už nevypadá tak zvadle jako večer. Detus sklidil pár puchýřů, což nikdo nechápeme, protože boty má prošlápnuté dost. A ješte k tomu má puchýře na hodně zvláštních místech. Tobíšek má ještě pár nedohojených puchýřů z našeho putování Německou Šumavou, ale už si na ně zvykl:) Hned nad chatou nás čeká jedno ktrátké stoupání a klesání jako předzvěst toho, co má přijít. Poté jdeme asi půl hodiny suťoviskem a jen pozvolna nabíráme výšku. Náhle začínáme stoupat nízkým lesem. Dojdeme k rozcestníku na Prisojnik a Jubilejní cestu. Rozhodujeme se jít Jubilejní cestou. Je to nejbezpečnější, ikdyž zdlouhavé a náročné. První klesneme asi 300 výškových metrů, pak jdeme snad hodinu a půl po vrstevnici. Místy je stezka exponovaná a zabezpečená, ale nic zvláštního, jak dokazuje rodina s 3mi malými dětmi, kterou předbíháme. Jednou to přijít muselo a už je to tady, začínáme stoupat a to pěkně zostra. První čekáme na celou skupinu. Tobíšek dochází asi po 15 minutách a po dalších 10, když doraží i ostatní vyráží napřed. Čeká nás asi 600 výškových směrem nahoru. My s Honzou se pomalu přibližujeme našemu předskokanovi Tomášovi, kdyz najednou narazíme na malý pramínek přes cestu. Ještě se snažím na Tobíška zavolat, ale zrovna přelezl přes horizot. Jeho chyba. Rozhodujeme se počkat na kluky a dát oběd, doplnit vodu a odpočinout. Čekání je nekonečné. Kluci mají první větší krizy. Peťa dochází asi po 30 minutách. Vláďa je na tom jestě hůr. Snažím se ho zhora povzbudit, že bude oběd a pauza, ale vidím, že si poprvé sahá na dno. Jo, tak to na horách chodí. Po obědě znovu vyrážíme. Tobíšek seděl cca. 100 výškových nad náma a čekal, až dorazíme. Stoupaní pokračuje kolem malého Razoru po široké skalní římse. Moc pěkný výstup, když nemáte strach z výšek. Jedna z nejhezčích částí treku. Jen co vlezeme na římse za roh zjišťujeme, že musíme asi 150m opět dolu. Sestup to byl pěkný a pěkně strmý. Kluci ho mají slezený asi za 15min. Já se snažím pomoct Detusovi, který se těd opravdu bojí. Myslím že hlavně proto, že už nemá plné síly. A tak jsme na steně téměř hodinu. Pak následuje další stoupání. Opět moc pěkné. Člověk musel zapojit i ruce. Dostáváme se až do sedla pod Razor. Už vidíme dnešní cíl a to Pogačnikov Dom. Vypada malince. Ještě nás čeká dobrých 400m dolu, během nichž si Tomáš s Detusem prošli prvníma křečema. Na Razor se nevydáváme, hlavně kvůli sutovisku co k nému vede a jdeme rovnou na Pogačnikov Dom. Cesta trva ještě cca 2 hodinky normálním tempem. S Honzou jsme tam první a tam si dáváme odměnu ve formě rádlera. Když dorazí ostatní, dostaneme kavalce ve společné noclehárně nad lanovkou. Převlečeme se, uvaříme další se skvělých hostinců tentokrát s konzervou lunchmeatu a poté spát. 

 

Pogačnikov dom - Aljažev dom

Vstáváme opět pohodlně v 8. Nemáme před sebou nic náročného. V 9 vyrážíme a po půl hodině dorážíme do sedla na křižovatce cest na Škrlatiku, Bovšski Gamsovec a sedlo Lunkja. Původní plán byl zdolat sedlo Lunkja a poté pokračovat na koču na Doliču, ale vzhledem k tomu, že se klukům začali lehce rozpadat nohy a tak nějak bylo vidět, hlavne na Detusovi, že toho má plné zubym jsme se rozhodli, že sestoupíme na bivak IV, který už jsme viděli a tam se domluvíme, co dál. Avšak cesta na bivak nebyla značená a tak sme jí Já, Tobíšek i Štoury pohodlně přešli. Bylo nám to divné a já jsem dokonce říkal, že to tam vypadá jako cesta, ale značka nebyla, tak jsme se rozhodli jít dál. Chyba však nastala, když Vláďa zahlédl jiné turisty jít od byvaku a tak přesvědčil i Semela, aby šli tudy. Tím jsme se rozdělili. Naštěstí nám to brzy došlo a tak jsme tahali sirku /klacíky/ kdo se po nich půjde podívat. K naší lítosti si nejkratší vytáhl Tobíšek, který od začátku nikam nechtěl jít a nechtěl ani tahat. Ale proti vůli bohů jít nemůžeme a tak si vzal telefon a vyrazil. Naštěstí kluci po příchodu na byvak zavolali a tak jsme jim oznámili, že sejdeme až k Aljažev domu a dáme odpočinkový den. Když Tobíšek dorazil zpět, vyrazili jsme monotóním lesem dolu. Za hodinu a půl jsme byli na místě a vymýšleli co dál. Všude bylo plno turistů a nebyl ani volný stůl. Štoury dostal spásný nápad, když na parkovišti uviděl autobus z Náchoda a tak jsme už za deset minut pili český Staropramen za krasnych 25kč. Kluci dorazili asi 2 hodiny po nás. Peťa si cestou dokázal ještě rozseknout koleno, když mu praskla jeho treková hole. Celé odpoledne jsme seděli, popíjeli pivko a čekali, jestli nás ubytují. Měli sme docela štěstí, dali nám poslední volný pokoj přesně pro pět. Je pravda, že se paní na recepci nechtělo nám ho dát, ale chvilka přemlouvání pomohla. K večeři jsme si dali jak jinak než další druh Dobrého hostince a pak jsme šli do postele. Další den jdeme na Tržaskou koču. 

Aljažev dom-Tržaška koča na Doliču

Vycházíme jak už je našim dobrým zvykem pěkně až kolem deváté. Hned po tom, jak si kluci Detus s Tobiškem obvážou své puchýře. Čeká nás 700 výškových metrů nahoru do sedla Luknja. Peťa nabral nové síly a tak vyráží napřed. Má totiž svůj jedinečný styl, kdy každou minutu zastavuje a vydýcháva:) Jelikož v noci ze spaní dýchal tak neuvěřitelně rychle, že jsem myslel, že je po něm, jsme jeho přání respektovali a nechali ho v klidu jít. Detus toho má už od začátku se svými puchýři dost a tak jdeme všichni tři ostatní s ním a děláme mu psychyckou podporu a fyzický bič. Dáváme si jednu malou pauzičku někde nad úrovní bivaku pod Luknja. Byla neuvěřitelná vlhkost, a tak jsme alespoň drobet usušili propocená trička. I když byla trička funkční, v téhle vlhkosti neměli šanci odvádět svou práci. Od chaty to na sedlo trvalo cca. 2hodiny. Stoupání bylo strmější, ale stezka byla dobrá. Jenom poslední kousek byl nepříjemným suťoviskem, ve ktetém jsme jestě potkali turisty v opačném směru, kteří nám drobet překáželi. Na sedle jsme potkali skupinku čechů, kteří šli z Tržaské koči. Zdělují nám, že to máme tak 2,5hod chůze. To je ta dobrá zpráva. Ta špatná, aspon pro Vláďu je ta, že musíme první slézt 300 m dolu a pak vyjít 600 nahoru. Serpentýny jsou však krásné, stezka je široká a vyštěrkovaná. Jde se dobře. Peťa uz je se svými minipauzickami buh ví kde, já jdu na konci s Detusem, neustále ho popohánějíc. Štoury s Tobíškem se rozhodli jít zkratkou - vyšlapaná cestička mimo stezku. Jak se nakonec ukázalo, zkratka to byla vzkutku typická. Byla delší, ale za to horší cesta. Kluci, ikdyž meli o dost větší tempo přisli na rozcestí  z Trenty úplně stejně jako já s Detusem. Semel už tam čekal. Jediné, v čem se naše příchody lišili bylo to, že zatím co my přisli po stezce, kluci efektivně seskakovali ze zídky zhora. Dáváme si oběd a Peťa opět vyráží před ostatními. My se Štourym jsme si řekli, že už jsme kluky psychycky povzbudili dost a že si stoupání dáme v našem tempíčku. Detuse dostal na starosti Tobíšek a my jsme vyrazili. Po dvaceti minutách v krásných serpentýnách mijíme Peťu a uháníme nahoru. Za hodinku a půl už stojíme u koči a zkoumáme, kudy půjdeme další den na Triglav. Peťa je cca. 25 minut za náma. Když došel, říkal, že to poslední stoupání mu dalo zabrat. Stezka je ale všude stejná, širokám, prostě nádherná. Počasí se rychle změnilo a začíná lehce pršet. V dáli už jsou vidět blesky a slyšet hromy. Doufáme, že to kluci rychle zvládnou za námi na chatu. Stihli to akorát. Sotva došli, začalo venku peklo. Chata je behem hodiny narvaná k prasknutí a tak se ani neopovažujeme doufat, že by jsme dostali pokoj. Jako vždy nemáme rezervaci. Usmálo se na nás ale štěstí a dostali sme poslední malej pokojíček se třemi postelemi. Čtvrtá matrace je na zemi a Štoury nakonec dostal matraci na chodbu. Platili sme jenom 3 postele, takže to dopadlo víc než dobře. Venku je mordor. Vítr fouká neuvěřitelně silně, mraky všude okolo. Jenom se modlíme, aby se to do rána vyčasilo, jdeme na Triglav, cíl naší cesty a mrzelo by nás, kdyby sme nic neviděli. 

Tržaská koča - Triglav - Dom při Triglavskych jezerech

Vstáváme dřív než je našim zvykem a už před půl 9 vyrážíme. Počaší se nádherně vybralo, opar zmizel a jenom tu a tam se povalovali mraky. Batohy jsme nechali na chatě a vzali jsme jenom jeden bágl s pitím a foťákem, o který jsme se střídali se Štourym. Vlastně ho 80% cesty nesl chudák Štoury:) Cestou nahoru jsme meli ještě zastávku v kasárnách Morbegna. Je u nich opravdu neuvěřitelný výhled. Všem co putují na Triglav doporučuji jít právě tudy. Stezka je neznačená, ale v každém průvodci je popsaná. Tobíškovi s Detusem se začalo chtít akutně na velkou a tak jsme zde dali delší přestávku, než bylo v plánu. Říkali, že takový výhled u ,"toho" nikdy v životě nemeli. Pak už se vydáváme k samotnému Triglavu. K nástupu se jde po suťovisku, ale nic těžkého. Pak už začíná samotný výstup na nejvyšší horu Slovinska a Julských alp. Cesta je dobře jištěná lany nebo kolíky a pěkně ubíhá. Určitě není vhodná pro lidi se strachem z výšek, protože se stává, že má pod sebou člověk jen prázdno. Průvodce popisuje cestu jako snadnou, já bych jí popsal jako lehce náročnou. Během 20 minut se dostáváme do sedla pod Triglavem. Krásný výhled na obě strany. Výhled na Dom Planika je úžasný. Detus říká, že už překonal sám sebe a že dál to nezvládne. Moc se mu nedivíme a jsme docela rádi. Falešných hrdinů jsou plné hřbitovy. Nahoru je to jeste půl hodiny, samé lano a kolík. Místy se ani já radši nedívám dolu. Až na některá místa to ale není nic extra náročného. Nahoře je nádherně. Samozřejme následují vrcholová fota a my se Štourym vyndaváme 2 staroprameny, které jsme si přitáhli z Aljažev domu. Potkáváme nahoře dvojici slováků, kterou už dobře známe. Naše cesty jsou stejné už od předešlého dne včetně nocování na Tržaské koče. Vyráželi o hodinu dřív a tak zrovna balí a odcházejí, když my přicházíme. Na vrcholu pobíváme asi půl hodinky a pak začínáme slézat zpět. Máme z toho drobet obavu, ale jde to lépe než nahoru. Detus mezi tím slezl pomalu dolu pod suťovisko kde na nás čekal. Cesta dolu nám trvala cca. 35 minut. Cestou jsme potkali bezpočet čechů. Ostatně jako všude na horách. Vyzvedáváme Detuse a pomalu se suneme zpátky na Tržaskou koču. Ještě nás čeká dlouhá cesta. Na koče se zdržujeme jen chvilku, kupujeme za 5e flašku vody, protože na jediné Tržaské koče netekla voda. Na ostatních byla vždy tekoucí voda. Vždy byla označena jako nepitná, ale myslím, že to byl pouze marketingový tah. Pili jsme ji všichni týden a neměli jsme zádný problém. A nebyli jsme jediní. Potom už se vydáváme směrem do ůdolí Triglavských jezer. Klukům už slibuju poslední kopec naší cesty. Jak se ukázalo, byl to špatný slib a vysloužil jsem si díky nim černou hodinku, kdy se se mnou bavil jenom Honza. Díky tomu, že jsem stejně chodil většinu času s ním mi to zas tolik nevadilo. No co se stalo. Asi po půl hodince chůze jsem špatně kouknul do mapy a špatně jsme odbočili. Vyšplhali jsme asi 200 výškových metrů, které jsme nahonec museli zase slézt dolu a následně je zase vyšplhat suťoviskem na druhou stranu ůdolí. To už byl naštěstí ten poslední slibovanej kopec.:) Pak už jsme začali pozvolna klesat ůdolím Triglavských jezer. Je to krásná zelená krajina. Po třech hodinách chůze už nám ale začala připadat dost jednotvárná, vždycky když jsme vylezli přes horizont, otevřela se stejná krajina s dalším horizontem o pár metů níže. Když už nám připadalo, že je ůdolí nekonečné, narazili jsme na rozcestník, který nás potěšil. Dom pri Triglavskych jezerech 15min. A opravdu, o 15 minut déle jsme s Tobíškem seděli na lavičkách před chatou. Štoury s Peťou nám byli v patách, přišli po chvilce. Detus se svými puchýři a jak nám později prozradil i se svým novým společníkem - vlkem dorazil asi po hodince. Tak sme se ubytovali. K našemu překvapení asi po hodině dorazili ještě parta nizozemců, které jsme míjeli v sedle pod Kanjavcem. Jejich tempo bylo opravdu vražedné a tam od nás dostali přezdívku ještěři. I Detus s vlkem a puchýřema je trhnul o dobré dvě hodiny. Dostali jsme společnou noclehárnu, ale i přes to to byl nejdražší nocleh za celý výlet. Kdo chce ušetřít, ať se na téhle chatě nezdržuje. K večeři jsme dali jako již tradičně Dobrý hostinec a šli jsme spát. Už jsme se vsichni těšili, až se druhý den vykoupeme v Bohinjském jezeře.

Dom při Triglavských jezerech - Bohinjské jezero 

Ráno jsme si dospali. Když jsme vstávali, ještěři už byli minimálně dvě hodiny pryč. Aby taky ne, jestli chtěli ujít aspoň 15 km, mají co dělat. Vyšli jsme až po deváté hodině. Měli jsme před sebou poslední padák k Bohinjskému jezeru, jinak spíš takovou procházku. Během hodinky jsme se dostali k Černému jezeru, kde začínal prudký a místy i jištěný padák dolu. Nic hrozného to ale nebylo. Na Detuse jsme museli docela dlouho čekat, už toho s těma svýma nohama měl opravdu dost. Už je to pár dní, co prohlásil, že už se mnou nikdy nikam nejde a že až slezem dolu, že mi to klidně i podepíše:). Mimochodem, rok na to s náma jel do Bulharska.:) Douluvili jsme se, že se potkáme u hotelu Zlatorog u jezera a že si každý půjde svým tempem. S Honzou jsem padák slezli asi za hodinku. Když jsme na křižovatce pod klesáním pili, viděl jsem, jak lesem běží Tobíšek. Byl jenom kousek za námi a během 10 minut nás doběhnul. Takhle jsem ve třech dorazili k hotelu Zlatorog asi po dalsí půl hodince. Celkově z chaty asi 3,5 hodinky chůze. Dali jsem si zmrzlinový pohár a radlera a čekali na ostatní. Po 45 minutách dorazil Peťa a když i on si dal občerstvení, vyrazili jsme spolu pro auta. Kluci měli za úkol najít kemp a zabrat nějaký místečko. Původní plán byl svézt se pro auta taxikem. První jsme sedli na autobus, který zrovna jel  do Staré Fuziny a tam jsme šli hledat nějakého taxika. Po taxiku ani vidu ani slechu a tak jsem volali na číslo, které jsme našli na zastávce. Taxikář nám oznámil sumu 80e, což se nám zdálo opravdu hodně a tak jsem šli hledat náhradní dopravu. Viděl jsem poštu, tak jsem se rozhodl, že se tam dojdu zeptat na nějaký autobus. Naštěstí bylo vedle pošty infocentrum. Slečna mluvila dobře anglicky a tak jsem za 5 minut odcházel, v rukou jízdní řády, které mi ještě krásně podrthala. Šikulka. Z rozcestí u Fužiny jel každou hodinu autobus do zastávky Lesce railwaystation. Byl to ten samý autobus, co nás sem dovezl. V Lecsích pach navazovala linka až do Kranjské Gory. Cesta nás vyšla každého na krásných 10e a po 2 hodinách v autobusech jsem byli na místě. Auta byla tam, kde jsme je zanechali a tak jsme udělali nákup na večeri (dobrého hostince bylo už dost) a vyrazili jsme zpátky k jezeru pro naše kamarády. Cestování busem byl skvělej nevšední zážitek, vřele doporučuji. Kluci byli u silnice u kempu a už asi 4 hodiny nás vyhlíželi:) No drobet se nám to cestování protáhlo. Tobíšek dostal neuvěřitelnou depku. Už se mu asi chtělo domu. Pořád něco řešil. Peníze, spaní... Drobet nám s tím lezl na nervy, ale po týdnu v horách má každý právo chtít za maminkou:) Místo na stany pořádně nebylo a tak jsem hodili všechny věci do aut, vzali všechno jídlo a šli na pláž, pěkně se navečeřet. Samozřejmě až potom, co jsem se konečně vykoupal. Bez špíny jsem si připadal aspoň o 10 kilo lehčí. Večerě byla ůžasná. Párky, sýry, čerstvý chleba.... A rum dovezený až z rodné vlasti. Pak padlo nejlepší rozhodnutí výletu. Přespíme tady na pláži. Byla krásná teplá noc a tak sme usínali s krásným pohledem na hvězdy. Tomu říkam fantazie!

Bohinjské jezero - jezero Bled - zpátky domů

Ráno bylo všude mlha, co by se dala krájet. Ani to mi však nezabránilo v raní koupeli. Voda byla prostě úžasná. Poté už balíme a vyrážíme za sluníčkem k jezeru Bled. Bylo tam krásné, sluníčko svítilo na jezero, na kostel na ostrově uprostřed jezera i nad zámek na skále nad ním. Prostě pohádka. Vykoupali jsem se v čisté teplé vodě, udělali jsem nejaké fotky a pak už museli vyrazit domu. Na tenhle výlet určitě nikdy nezapomeneme.

Jiří Adámek, 2012