Fagaraš 2011

účastníci : Jirka Adámek, Honza Štoural, Peťa Lešek, Lukáš Klícha

Byl to náš první velký výlet, který jsme uskutečnili. Cestopis píši až po roce, tak doufám, že to dám společně s deníkem dohromady. Už od začátku jsme se domlouvali ve 4 lidech. Víc jsem ani nechtěl. Moc lidí je moc starostí. Chtěli jsme nabrat nějaké zkušenosti do dalších let a zaroveň se podívat někam, kde nebude spousta lidí. Fagaraš se zdál jako dobrá volba.

Vimperk-Brno-Sibiu-Turnu rosu

Dopravu jsem vyřešili následovně. Ze Šumavy jsme jeli Lakyho autem do Brna. Z Brna jsme pokračovali s Eurolines až do Sibiu. Ještě před odjezdem jsem si dopráli poslední jídlo a to v krásné hospůdce v Kuřimy, U Vágnerů. Ja s Lakym jsme i každý snědli asi 900g žeber, Semel si nakonec dal dvě hlavní jídla, co jedl Štoury už ani nevím, ale určitě toho nebylo málo. Jako bonus jsme to završili zmrzlinovým pohárem. Vůbec jsme se po večeři nemohli ani hnout. Pak už na nádraží a na 11 hodin do autobusu. Autobus byl plnější, než jsme čekali, ale byl docela prostorný. Nebylo to nejhorší cestování, jaké jsem zažil, ale byl jsem moc rád, když jsme dorazii do Sibiu a mohli konečně vylézt ven a protáhnout nohy.
Ve 14:00 jsem byli v Sibiu, došli jsem směnit 400 lei, odehnali jsem pár místních žebráků a nasedli k taxikáři, který byl nejvtíravější... Hlavně měl kombíka, nečekaně Dacii, kterých tam jezdí neuvěřitelné množství, takže jsme se tam i s krosnama krásně vešli. Cenu jsme bez větších problémů usmnouvali ze 130 na 90 lei. Nakonec jsem mu dal stovku. Vyhodil nás přímo uprostřed vesničky Turnu Rosu v 16:45. Dobalili jsme bágly, poprvé je nahodili na záda a šli na to. Drobet nás překvapilo, v čem vyrazil Semel.

Jirka: ''Hele Semel, to fakt hodláš jít v těch jeansech?''
Semel: ''No jasný, vždyť je to původně pracovní oděv.''
Laky: ''A máš aspoň ještě jiný kalhoty?''
Semel: ''NE!''

Jak jsme na tom byli s fyzičkou dokazuje další zápis z deníku:

Jirka:''Tak zatím máme docela tempo!''
Semel:''Tyvoe, kurva tempo!!''

Myslím, že to netrvalo dlouho a Peťa si uvědomil, že jeho pracovní oděv není na hory ideální. Už v prvním stoupání se v nich musel pěkně zapařit. Přehodnotil situaci a navlékl kraťasy. Zprvu jsme stoupali mírně podél potůčku. Říkali jsem si, že jestli to takhle půjde dál, tak to bude moc fajn. Našemu nadšení ale brzy odzvonilo. Po chvilce dorazíme na místo, kde cestu střídala pěšina mezi stromy. Už od prvního pohledu to byl krutej stoupák. Ve skutečnosti to bylo ještě o něco horší. S batohama jsme se po pěšince sunuli pomalinku vzhůru. Někteří z nás zažívali svou první krizi, někteří si poprvé sáhli na dno. Ve 20:30 vylézáme na krásném paloučnu na hřebeni. Výhled to byl nádherný a všichni jsme byli upřímně rádi, že jsme pro dnešek nahoře. Zbývalo postavit stany, uvařit nejakou tu baštu a zbytek jídla odnést a pověsit někam na strom jako prevenci proti medvědům. 

 

 

Turnu Rosu-Budislavu-Jezero Avrig

Druhý den byl budíček stanoven na 6 hodin ráno, avšak buzení dostal na starosti Štoury. Nejspolehlivější člověk výpravy. Nebo jsme si to do té doby mysleli. Štoury nás budil za pěkné tmy, nikomu se nechtělo z pelechu, ale jelikož jsme věděli, že před sebou máme dlouhou cestu, všichni jsme vylezli a začali balit. Ještě jsem se divil, proč mi nezvonil budík, který jsem si pro jistotu nařídil. Když jsme všechno sbalili a začali nahazovat bágly na záda už se rozednívalo. A náhle, jako blesk z čistého nebe mi začal zvonit budík.

Jirka: ''Štoury? Jsi si jistej, že není šest až teď?''
Štoury: ''Jo, určitě, jsem si nastavoval na mobilu časovej posun.''

Jenže to nevěděl, že to dělá jeho telefon sám a tudíž si na hodinách ještě hodinu ubral. Místo v 6 jsem tedy vstávali v 5. V 6 jsme už vyráželi. Do dneška slyším Lakyho jak kleje, že se ani nevyspí a že by si někdo zasloužil pár facek. Začali jsme stoupat prudce do svahu. O nějakých serpentinach nemůže být v Rumunsku řeč. Každá cesta vede přímo do svahu. Po 2 hodinách stoupání slyším Lakyho, jak říká, že už si sáh na dno, ba co víc, že už musel dno tak o 4 metry prokopat. Stoupání je opravdu únavné a dlouhé. Než se přehoupneme přes 2000m.n.m., uteče věčnost. Všichni začínáme být unavení a jezero Avrig je ještě sakra daleko. Jediné, co nás těší jsou krásné výhledy do okolní krajiny a stádo divokých koní volně se pasoucích. Co se hřebenovky týká, je to jako na houpačce, co člověk nastoupá, to záhy zase vyklesá a tak pořád dokola. Až jsme se nakonec dokymaceli pod horu Budislavu. Někteří z nás byli na pokraji sil. Myslím, že do této doby jsme vlastně netušili, do čeho jsme se to pustili. Pod Budislavu jsme si dali menší přestávku, během níž dokázali Laky se Semelem dokonce usnout. Brzy jsme je ale probudili, aby se moc nespálili. Pro Peťu už bylo pozdě. Kvůli horku už chodil jenom v trenkách, ale porádně se nenamazal a už byl jako rak. Po pauze jsme už vyrazili k vrcholu. Byl to náš první cíl nad 2300 metrů. Výstup byl hodně strmý, ale nebyl nijak extrémě dlouhý. Myslím, že sme se tam splhali tak půl hodinky. Pak už jsme začali klesat do selda nad jezerem Avrig, cílem dnešní cesty. Až do sedla byl sestup mírný a bez problémů. Ze sedla bylo klesání hodně strmé a samé suťovisko. Šli jsme opatrně. O největší šok se postaral náš krajánek, takový malý kamzík, který nás v těch suťoviscích předbíhal v pantoflích a ještě nám radil, jak to musíme pěkně odpružit v kolenou. Pro Lakyho se stal tento okamžik noční můrou... U jezera jsme našli nějaká ta místa na stany, začali vařit, udělali v potůčku nějakou tu hygienu a šli v klidu spát. Už jsme drobet tušili, že bude druhý den problém, protože byl Semel drobet spálený, ale říkali jsme si, že to bude v pohodě. Líp atmosféru vystihle zápis z deníku.

''Nálada klesá! Morálka na nule. Někteří se nestydí brečet. Volají maminku. To nepomáhá. Všichni jsme utahaní jako psy, nevíme kam zítra dojdeme. Máme toho dost!''

Ukazuje se, že se na hory nejde připravit z žádných knížek nebo článků. Člověk si tím musí projít a získat nějaké zkušenosti. Z odstupem času vím, že Fagaraš nebyl na poprvé nejlepší volbou.

 
 

 

Avrig-Scara-útulna pod Scara

Třetí den jsme ani neměli nastavený budík. Říkali jsme si, že máme docela čas a že půjdeme, až si v pohodě odpočineme. Vzbudili jsme se kolem osmé, avšak jenom já a Štoury. Ti dva zbylí se vždycky vzbudili maximálně na půl hodinky a pak zalehli znovu. Peťovo spáleniny nevypadali vůbec pěkně. Byl z toho hodně zničený, v noci trpěl zimnicí,  přes den zase  nemohl na sluníčko. My se Štourym jsme se odhodlali vykoupal v Avrigu, bylo to proklatě studené. Ale možnost koupaní se v horách zas tak často nenaskytne, takže jsme nepohrdli. Navíc to bylo příjemné ochlazení organismu. Vypravili jsme se až někdy po poledni. Peťa si od Lakyho půjčil dlouhé tričko, klobouček a celkově se oblékl tak, aby mu na kůži svítilo co nejméně sluníčka. Při každém kroku na něm bylo vidět, že má dost. Laky se docela probral, alespoň jedna dobrá zpráva. Pomalinku jsme se sunuli na vrcholek Scara. Trvalo nám to opravdu dlouho, ale nemohli jsme tam Semela nechat, museli jsme být trpěliví. Na vrcholu jsme viděli novou útulku pod Scara a říkali jsme si, že když to bude k tomu, přespíme tam. Pomalu jsme sestoupili. Přímo v sedle pod Scarou bylo místo na stany. Nechali jsme tam věci a Peťu a šli zkouknout útulnu. Útulna byla fajnová, poměrně čistá a prostorná. Semelovi jsme první nakukali, že jdeme jestě o jedno údolí dál. S odstupem času přiznal, že mě v tu chvíli proklínal a myslel, že nedojde. Ani se mu nedivím. Přišel do útulny, zabalil se do spacáku a spal. Občas bylo vidět, že má zimnici. Náš lékárník Štoury mu dal nějakou zázračnou pipulku a nechali jsme ho spát. V klidu jsme uvařili a pomalu šli na kutě taky. Jestli chceme někam dojít, musíme další den drobet zabrat. Všechno se uvidí, jak na tom bude ráno Peťa. Poznámky o průbehu dne:

'' Já se Štourym koupačka v Avrigu.
Peťa spálenej na sračky.
Lakyho bolí achilovky, nasazuje kanady''

Útulna-Serbota-údolí pod Negoiu

Ráno bylo studené, ale sluníčko už šplhalo nahoru, když jsme se vypravili pro vodu. Zprvu se nám moc nechtělo, protože kolem útulny obcházel takový velký pejsek a nevypadal zrovna přátelsky. Nakonec jsme se pro vodu vypravili, byla to docela hloubka, možná 100 výškových metrů. Taková pěkná rozcvička. Věděli jsme, že pred sebou nemáme lehký úsek a tak jsme vyrazili. Peta na tom byl drobet líp, sice se začal celej loupat, ale už mluvil a celkově se zase trochu hýbal. Sluníčko se rozehřálo. Reliéf hřebene zůstával také stejný, nahoru, dolu a zas a znova. V poledne jsme dorazili na vrchol Serbota. Poobědvali jsme a rozhodovali jsme se co dál. Měli jsme před sebou nejnebezpečnější úsek hřebene. Druhá možnost bylo tento úsek obejít, znamenalo to ale ztrátu 1000 výškových metrů. Nakonec jsme se rozhodli pro sestup do údolí a tudíž bezpečnější variantu. Klesání bylo hodně strmé a stezka hodne exponovaná. Místy se úplně ztrácela. Po hodině a půl jsme se dostali do údolí. Bylo tam opravdu nádherně, nikde ani živáčka, jako by nám patřil celý svět. Rozhodovali jsem se, co dál. Mohli jsme zůstat nebo pokračovat dál na Negoiu. Petrovi se dál nechtělo a Laky toho začínal mít taky dost, protože, jak se ukázalo, jsme se s Lakym drobet přiotrávili z jednoho pramene, takže jsme čím dál častěji hledali místo na vykonání potřeby. Chvilku nám trvalo, než jsme oběvili stezku nahoru. Nakonec jsme se ale rozhodli pro bivak a odpočinek. Ztrátu už by sme stejně nenahnali a bůh ví, jestli by sme stihli dojit až ke Caltunu. Libovali jsme si, jak jsme v údolí sami, když si Štoury všiml skupiny asi 20 lidí, jak se šinou našim směrem. Opravdu pech. 20 lidí, samozřejmě krajani. Na vrcholu Serbota jednomu z nich spadl bagl na druhou stranu hřebene, část výpravy pro něj šla a zbytek mel za úkol zabivakovat v našem údolí. Nenechali jsme se vykolejit, zahráli jsme si karty, uvařili a potom pěkně do hajan. Ráno nás čeká 1500 metrů vzhůru na Negoiu.

 

údolí pod Negoiu-Negoiu-Caltun

Ráno vyrážíme docela brzy, skupina 20 čechů je už na svahu. Ten den se nám všem leze docela dobře. Místo cestičky v drnu šplháme na skále a to nás baví. Za dvě a půl hodiny už stojíme se Štourym na Negoiu. Je to fantazie. S naší časovou ztrátou se letos vejš nedostaneme. Moldoveanu tu necháme nedobité. Ale určitě se pro něj vrátíme!!! (a vrátili... Fagaraš 2013!!!)  Za Negoiu už je jenom jeden složitější úsek a to je souteska Strunga Dracului. Naštěstí je jištěná řetězy. I tak máme v některých úsecích strach. Nakonec slézáme bez větších problémů. Ke Caltunu už to není daleko. Přejdeme jedno sněhové pole a už na něj koukáme z výšky. Musíme naklesat tak 500 metrů kamenným mořem a jsme tam. V moři jsme strávili tak hodinku. U jezera potkáváme nějaké místní horaly, vyměňujem pár loků naší samohonky za absolutku. Stavíme stany a večeříme. Večeře se moc nepovedla a tak jsme poprvé ani nedojedli. Další den nás čeká transfagarašská magistrála a nejspíš i návrat do civilizace. Na oloupaném Peťovi je vidět, že se na to opravdu těší. Už si ani nevšímá našich nespočetných narážek.

Caltun-Balea-Bukurešť

Ráno vstávačka pohodlně v 8. V 9 už jsme na cestě. Plán je jasný, sejít k jezeru Balea a následně zkusit stopnout něco do nejbližšího města. Cesta utíkala docela dobře, i když to bylo jako vždy nahoru a dolu a zase nahoru... Poslední sestup k Balee byl nekonečný. Pod námi byli mraky a zakrývali nám, kam že to vlastně klesáme. Nakonec jsme se dostali až dolu. Změna byla ihned patrná. Všude spousta lidí, stánků a pár hotelů. Neodolali jsme a šli jsme na jídlo. Bylo výborné. Myslím, že každé jídlo by v tu chvíli bylo výborné. Když jsme dojedli a dopili pivko značky Ursus, tak jsem vyrazili na stopa. Věděli jsme, že stop v Rumunsku není velký problém, ale přece jenom jsme byli čtyři. Štědrost místních se ale ihned projevila. Laky spatřil minibus, který jel prázdný našim směrem, zkusil na něj mávnout a borec za volantem neváhal a zastavil. Svezl nás asi 5 km. Začínali jsme být nadšení, to jsme ještě vůbec netušili, co nás čeká. Rozhodli jsme se, že budeme stopovat na dvojice. Já s Lakym a Štoury se Semelem. Ještě, než jsme se vůbec poprvé rozešli, zastavil nám další borec s červenou Dacii. Sotva jsme se tam všichni vlezli, ale týpek se smál a snažil se nám něco říkat. Bohužel cizí jazyky tu nejsou v módě. Svezl nás asi další 3 km. Už nám zbývalo jenom 70 :). Šli jsme s Lakym první, což snamenalo, že kluci musí stopnout jako první. Tvralo to asi půl hodinky, když kolem projeli ve velkém Mitchubischi. Ještě nám sobecky mávali. Byli jsme rádi, teď byla řada na nás. Stalo se ale něco nečekaného. Chlápek v pickupu vyložil spolujezdce asi půl kilometru pod námi a pak se pro nás vrátil i s klukama. Bylo to něco neuvěřitelného. To by se u nás asi nestalo. Hodil nás dalších asi 8 km. Pořád nám ještě zbýjval kus cesty. Město, do kterého jsme se chteli dostat bylo Curtea de Arges. Teď sme byli na řadě my. Kluci šli první a my stopovali nad nima. Zastavilo nám neuvěřitelné auto. Byl to mix - to je ten náklaďák, co jezdí s betonem. Chlapíl jel neuvěřitelně, v kabině jsme s Lakym pěkně lítali a občas se i báli. Kluci měli smůlu. Když nás týpek hodil až 15 km před cíl, kluci byli 50 km od nás. Naštěstí behem chvilky znovu volali. To co jsem slyšel už mě ani nepřekvapovalo. Řekli nám, že stopli týpka, který je hodí až do města a že když nic nestopnem, že nás nabere cestou. Opravdu neuvěřitelné. S tím jsme se s Lakym nespokojili. Dali jsem si v hospůdce dva malé Ursuse a šli jsme na stopa. Trvalo nám asi pět minut, když nám zastavili 3 borci. Hodili nás až do cíle. Tam jsme chvilku počkali na kluky a sdělovali si zážitky z cesty. Další plán byl jasný, musíme se zkusit dostat do Bukurešti. Všichni místní policajti hovoří slušně anglicky a tak nebyl problém doptat se na vlakový nádraží. Na nádraží nám jeden místní oznámil, že vlak už nejede, ale že za 5 minut jede autobus do Pitesti a odtud pojede vlak do Bukurešti. Řekl jsem mu, že nemáme peníze a že by sme potřebovali bankomat. No co se nestalo. Borec vzal klíče, odemkl mi nádraží a nechal mě vybrat peníze s bankomatu. Než jsem vybral, aubobus byl na místě. Bus totiž funguje v Rumusku tak, že vyjede transit s určenou trasou a kdekoliv si někdo mávne, tak mu zastaví. Kdekoliv ho pak taky vyloží. V Pitesti sme byli za chvilku. Na nádraží nás hodil taxik za 10 lei. Za hodinku nám jel vlak do Bukurešti. Byla to paráda, všechno nám vycházelo. V 10 večer jsme byli v hlavním městě. Zkusili jsem najít nějaký nocleh, ale hotel byl dost drahý a nic jiného jsme nenašli. Bohužel vlak do Constanti jel až v 6 ráno, takže nás čekala noc na nádraží. Dali jsem pár piv a pak jsme jako spravní houmlesové zabrali pár laviček.

 

Bukurešť-Constanta-Černé moře

V Bukurešti jsme nějak přečkali noc. Byli jsem všichni hodně zmačkaní. O odéru, který se z nás linul se raději ani zmiňovat nebudu. V noci nikdo pořádně nespal, asi nejsme ve spaní na lavičkách zběhlí. Ráno v 6 jel první vlak. Bohužel nám na přepážce sdělili, že je plný a že musíme počkat na další. To jsme opravdu slyšet nechtěli. Nastěstí nebylo tak zle, další spoj vyjížděl v 6:48. Vlak byl pěkný a pohodlný. Akorát to řvoucí děcko... Za necelé tři hodinky jsem už vystupovali ve sluné Konstantě. V Bukurešti bylo teplo, tady bylo peklo. Na nádraží se tradičně motalo spousta taxikářů a tak jsme jednoho odchytli, nebo spíš on odchytl nás. Říkáme, že by jsme rádi někam do kempu na pláž. Tak jsem se nakonec dohodli na kempu Mamaia. Bohužel to bylo poprvé, kdy jsem si s taxikářem nedohodli cenu předem. Za jízdu jsme dali 90 lei, jenom pro zajímavost, za stejnou cestu zpět jsme dali 30. No, naše chyba. Kemp byl poměrně pěkný a ani nebyl drahý. Moře bylo 200 m od stanu. Prostě nádhera. První jsme rozbalili stany. Potom už přišla chvíle, na kterou jsem všichni čekali. Sprcha!!! Po těch 6ti dnech to bylo opravdu skvělé. Všichni si to užili. Zase jako lidi jsme se šli podívat k vodě. V moři bylo docela dost řasy, ale jinak bez výhrad. Teda až na můj mobil. Ten k tomu jednu výhradu měl. Jak jsem totiž v eufórii naběhl do moře, zapoměl jsem ho vyndat z kapsy. Tehdy chudák přijal signál naposledy:). Celý den jsme si užili, k večeři jsem došli na pizzu na pláž, byl to přijemný relax. Druhý den jsme šli do moře brzo ráno, ještě než vyšlo slunce a pak jsme se celý den jenom váleli, spali, posedávali v kavárnách. Prostě nedělali vůbec nic. Oživli jsme až se západem slunce, kdy jsme se šli opět vykoupat a pak lehce popít nějakou tu vodku. Bohužel jsme vědeli, co nás cěká druhý den. Sbalit stany a hurá na vlak, ve kterém strávíme s malými přestávkami 22 hodin. Vůbec jsme se na to netěšili.

 

Constanta-Brno-Vimperk

 

Ráno jsem vstali už v 5:00 a už v 8:10 hodim nám jel vlak. Peťa musel první vyměnit nějaká eura, aby na vlak vůbec měl. No nebyl by to náš spálenej Peťa, aby z toho nebyla historka. Jediná otevřená směnárna na nádraží měla opravdu nevýhodný kurz a tak se vydal hledat jinou. Všechny ostatní však otvírali až v 9 a to už jsme meli být pryč. Nakonec mu docela dobrý kurz nabídl jeden z všudypřítomných taxikářů. Ale musel s ním jít někam k taxiku, tam borec otevřel kufr a začal tahat Lea z různých skrýší. Semel říkal, že měl docela strach. Ani se mu nedivím. Peníze ale dostal a tak jsem mohli bez problému odjet. Cesta do Bukurešti byla ješte fajn, utelka docala rychle a byla i pohodlná. Vlak nám navazoval asi po hodině. Teď nás čekala nejdelší a nejhorší část cesty. Vybavili jsem se na ní nemalým nákupem v mekáči a vydali jsem se na cestu. Kupe jsem naštěstí meli ve 4 jenom pro sebe, ale i tak to bylo úmorné. Cesta normálně trvá něco přes 15 hodin, ale aby jsem to neměli za sebou moc rychle, tak jsem měli ještě hodinku zpoždění. Díky zpoždění nám v Budapešti ujel přímý spoj do Brna a tak jsme museli přes Břeclav. Cesta už uběhla docela rychle.Do Brna jsme dorazili už bez velkého zpoždění, ikdyž na čas jsme jako vždy nepřijeli. Pak už jenom pro auto, navštívit naší oblíbenou restauračku U Vágnerů a hurá domu. Cesta z konstanty až domu nám trvala něco kolem 30 hodin. Bylo to opravdu náročné a všichni do jednoho jsme byli rádi, že jsem doma. 

Jiří Adámek, 2011