Norsko - Hardangervidda 2014

účastníci : Jirka Adámek, Honza Štoural

Praha - Oslo - Finse

Nápad jet poprvé na sever a konkrétně do Norska padl někdy na začátku léta, když mi Honza píše, že bude mít poslední týden v září dovolenou. Na to odpovídám, že já si dovolenou klidně mohu taky udělat a tak by sme někam mohli vyrazit. Norsko se nám oběma líbí a když Honza zjistili, že nám StudentAgency nabízí jízdenky do Osla a zpět za 1690 kč, dlouho jsme neváhali. Druhý den Honza kupuje jízdenky a je rozhodnuto. Odjezd stanoven na 19.9 odpoledne. Jako již tradičně nemám v den odjezdu sbaleno vůbec nic a chybí nám ještě půlka zásob jídla. Pod tlakem se balí nejlíp, člověk aspoň nemá čas nad tím přemýšlet, takže si nevezme moc zbytečností.Což jsem stejně nemohl, protože tátíkovo pětikilovej vojenskej spacák mi zabral třetinu batohu. Už dlouho jsme neměli takhle nacpané batohy, ale strach ze zimy je velký. Naštěstí váha batohu je ucházející a tak vyrážíme.Na florenci nakupujeme nějaké zásoby na cestu v místním fast foodu a nasedáme do krásného autobudu fun&relax. V autobusu bylo dost místa i pro dva hrochy jako jsme my a z Kodaně jsme měli kažký svou dvousedačku, takže cesta vcelku příjemná. Navíc jsme jeli dvěma trajektama, takže jsme se i pěkně protáhli. V Oslu jsme asi s 15 minutovým zpožděním, což je uctihodné. Vlak nám jede za hodinu a půl. Půl hodiny před odjezdem jdeme na perón a sledujeme, jak tu každý vlak odjíždí na čas. Neuvěřitelné, u nás se to povede jednomu vlaku z deseti. Ale aby nás NSB (norské dráhy) potěšili, náš vlak měl poruchu a jel s půl hodinovým zpožděním. Jízdenky jsme měli koupené přes internet a dali jsme za spáteční cca. 1400 na osobu. Průvodčí nám je přinesl až na naše místo ve vlaku. Opravdu dobrá služba, doporučuji. Člověk je nikde nezapomene nebo neztratí. Po 9 večer dorážíme do Finse, na samý sever Hardangerviddi, až za ledovec Hardangerjokullen. Vystupujeme v sandálech a kraťasech a co nejrychleji vbíháme do místní čekárny, kde na sebe navlékáme teplé oblečení. Ten teplotní rozdíl je obrovský. Pak už se jenom projdeme půl hodinky kousek za vesnici a stavíme stan. Jsme ucestovaní, i přes silný vítr usínáme rychle. Ráno poprvé spatříme Hardangerviddu za světla!

 
 

Finse - chata Rembesdalseter

Probouzíme se až poměrně pozdě, kolem desáté. Víme, že nemáme kam zpěchat. Počasí je proměnlivé. Po ránu lehce sprchlo, ale teď se to drží. Vítr fouká pěkně, volíme teplejší oblečení. Už v téhle chvíli jsem tušil, že tu moiru co mám na sobě jentak nesundám. Balíme stan a po jedenácté hodině vyrážíme. Jdeme střední tempo a trošku proklínáme ten vítr, co do nás fučí. Naštěstí neprší. Když jsme došli k prvnímu mostu, zjišťujeme, že tohle bude ještě sranda. Most je zazimovaný a tak se dáváme do hledání brodu. Říčku přeskakujeme po kamenech pár desítek metrů po proudu. Jdeme dál. Oči nám neustále strhává obrovský ledovec který máme po levici a kolem kterého se budeme motat většinu našeho treku. Led má několik barev, je to krásný pohled. Cesta je dobře značená a tak postupujeme docela rychle. Jsme na náhorní plošině, takže nijak výrazně neklesáme, ani nestoupáme. Za celý den ale člověk nastoupa dost. Po nějakých 7 hodinách chůze začínáme klesat k chatě Rembesdalseter. V tu chvílý fouká nejvíc. Bejt lehčí, tak snad odletíme. Tomu říkám severák. I když je teplota nad nulou, ten vítr nám bere spousta sil. Před chatou se pouštíme na pastvu a cpeme se velkýma borůvkama, kterých je tu plný svah. Další nezapomenutelný zážitek. Pak už jsme za chvilku na chatě. Na chatě jsou jenom 3 chlapíci z Německa. Nevypadají na velké horaly, ale jak už to tak u němců bývá, mají lepší vybavení jak my. Němci nám krásně zatopili a tak si děláme čaj, jídlo a zabíráme si postele. Tahle noc bude super, neměli jsme o chatách velký přehled, ale tohle nás překvapilo. Chata opravdu pěkná a bylo tam krásně teplo. Jelikož jsme promrzlí a hlavně vyfoukaní tím severským větrem, jdeme brzy do peřin. 
 

Rembesdalseter - Kjeldebu

Ráno vstáváme někdy po osmé ráno. Máme před sebou náročnější den a tak se rychle balíme, platíme chatu a vyrážíme. Venku svítí sluníčko a nebýt toho otravného větru, je krásně. Jdeme asi hodinku, než dojdme k řece vytékající přímo z Hardangerjokullenu. Most je opět sbavený a tak se pouštíme do hledání brodu. Došli jsme až nahoru k ledovci a žádné místo jsme nenašli. Slézáme proto dolů a spekulujeme, kudy by sme mohli řekou projít. Bohužel to budeme muset udělat napřímo. Vysvlékám se a zkouším první brod. Ještě nejsem ani v půli řeky a hloubka je velká, rychle se vračím. Mrznou mi nohy. Nadávám. Rozhoduju, že na sebe beru sandály a že řeku musíme co nejrychleji proběhnout, jinak tam umrzneme. Nazouvám sandály a jdu do toho než se mi nohy prokrví. Za minutu jsem na druhé straně. Opět nadávám, ale vyndavám foťák, abych mohl natočit Honzovo brod. Honza už to má prošlapané a tak jde na jisto. Ještě radí našim německým kamarádům, kteří přisli asi hodinu po nás. Tahle řeka byla opravdu náročná. Nohy nám krásně promrzli a ještě k tomu jsem při sušení na batohu dokázal ztratit jeden svuj sandál. Oblékáme se a obouváme se.Máme před sebou ještě kus cesty. Asi 5 hodin pochodujeme podobnou krajinou. Krásnou. Všude spousta vody, to je pro nás novinka. Najednou se před námi rozprostírá velká přehrada. Jediné, co nás netěší je to, že musíme klesat téměr na její hladinu. Tak klesáme, k chatě už to není daleko. Za hodinku chůze už chatu vidíme. Vidíme k ní vyšlapanou cestičku mimo stezku a tak si cestu zkracujeme a jdeme k chatě rovnou. Jaké bylo překvapení, když jsme zjistili, že to není Kjeldebu, ale nějaká malá soukromá chatka. Byli jsme unavení, vymrzlí, naštvaní sami na sebe. Co jsme mohli dělat. Pokračovali jsme dál a za půl hodiny už jsme opravdu viděli chatu Kjeldebu. Na chatě byl pouze párek z Deutschlandu, nikdo víc. Kapacita chaty byla tak 30 osob. Zabrali jsme postele a šli si uvařit čaj a večeři. Ta višňovka, co jsme si dávali do čaje pěkně hřála a tak jsme rozmrzli a šli na kutě.
 

Kjeldebu - Kraekkja - Fagerheim

Ráno jsme trošku jako zmlácení. Já mám lýtka ztuhlá jako kdybych prošel velkou křečí. Ale žádnou jsem neměl. To ta zima. Máme naplánovaný odpočinkový den k chatě Kraekkja. Mělo by to být do 5 hod chůze. Proto se ráno v klidu vyhříváme na chatě. Venku sněží, teploměr ukazuje -2°C. Vůbec se nám tam nechce. Ale sedět na zadku je nuda a tak někdy okolo 11 hod. vyrážíme. Už nesněží a tak si jdeme v klidu svoje tempo. Kolem nás začíná být trochu víc Rostlin. To jak se vztalujeme od ledovce. Místy se stane, že nefouká ani vítr. To jsou požehnané chvilky. Jdeme si v klidu, užíváme si klid a brodíme se nespočtem bažin. Po 4 hodinách na nohou vidíme chatu Kraekkja. Scházíme k ní. Bohužel máme informace od německého páru, že je chata zavřená a to se potvrzuje. Chata zažívá renovaci. Máme dvě možnosti, buď tu mrzout do večera, nebo jít dál. Jdeme dál. Našim čílem se stává chata Fagerheim, vzálena něco přes 2 hodinky chůze. Když k chatě dorazíme, zjišťujeme, že je také zavrěná. Holt není sezóna. Půjdeme do stanu. Oblejzáme všechny objekty co patří k chatě a zjišťujeme, že je otevřená jedna chatička - kotec pro husky. Když to říkám Honzovi, vidím záblesk v jeho očích. ''No co, foukat tady nebude, máme tu koště, takže si tady můžeme krásně zamést, no a kdyby jsme se chteli proběhnout, tak máme venku výběh.'' Vybuchuju smíchy. Něco na tom ale je a tak se stěhujeme do psí boudy. První vaříme čaj. Zjišťujeme totiž, že v téhle zimě je těžké do sebe přes den dostat dostatek tekutin a tak to doháníme večer čajem. Až pojedeme do Norska příště, termoska nebude chybět. Po čaji vaříme večeři. Všechno děláme ze spacáku, aby sme se trochu zahřáli. Moje nohy jsou jak kameny. Nechápu to, stalo se mi to na horách poprvé. Jak dojíme a dopijeme, uleháme.
 

Fagerheim - Tuva - Ustaoset

Vstáváme do pěkné zimi. Náš kotec je celý zamlžený. Dáváme si na čas, vaříme snídani a balíme batohy. Je znát, že už jsme toho dost snědli, batohy už jdou sbalit snadno. Já už odmítám k snídani čínskou polévku a dávám si paštiku. Z číny už se mi dělá zle. Vyrážíme směr chata Tuva, prvních 5 kilometrů to máme po silnici, potom už jdeme zase do terénu. Byl to další pokus o odpočinkový den. Plán zněl tak, že přespíme někdo u Tuvy a druhý den sejdeme dolů do Geila, nebo do Ustaosetu. Kdežto jsme měli den k dobru, který jsme chtěli proflákat v Geilu před přesunem do Osla. Cestou k Tuvě jsme vyplašili krásnou velkou sovu a málem jsem zašláply milión Lumíku Norských, kteří nám běhali pod nohama celou Hardangerviddu. U Tuvy jsme někdy kolem 15 hod. Tuva zavřená. Opět se rozhodujeme co dál. Opět měníme plány. Jeden návrh byl, napálit to na Geilo a tam následující den dojít, ale jelikož zima byla veliká a vítr silnej, rozhodujeme se pokusit dojít do Ustaosetu. Užíváme si poslední chvilky na plošině a sledujeme bělokura, který nám přeběhl přes cestu. Za 3 hodinky chůze jsme v Ustaosetu. Můj plán je jasný, dojít si koupit nějaké sladké pití. To vždycky povzbudí. Bohužel obchod zavřel 10minut před naším příchodem. Co se dá dělat, musíme se s tím smířit. Nakoupíme ráno. Co ale teď? Potřebujeme někde přespat. První se jdeme zeptat do hotelu. Zavřeno. Pos***á sezóna. Taky není mimo sezónu otevřené vůbec nic. Co teď. Nikde není ani živáčka a tak mě napadá, že bychom se mohli zeptat na vlakáči. Když přijdeme na zastávku, zjišťujeme, že tam nikdo není a je otevřeno. Jiskřička naděje. Uvnitř je krásné teplo a dokonce se tam i zhasínají světla. Idilka. Do deseti večer hrajeme karty a popíjíme zbytek višňovky. Po pěti dnech na nohou nám leze rychle do hlavy, ještě, že jí máme už jenom dvě deci. V deset padá rozhodnutí, že už nikdo nepřijde a tak vyndaváme karimatky a děláme si pohodlí. Máme tu i sociály, prostě co víc si přát. Jdeme spát. Druhý den se musíme dostat do Geila.
 
 

Ustaoset - Geilo

Probouzíme se brzy ráno, aby sme uklidili zastávku. Nikdo nás za celou noc nenavštívil. V 10 otvírá obchod, takže se tam hrneme a nakupujeme si něco málo k snědku a k pití. Na vlastní kůži se přesvědčujeme, jak je v Norsku oproti tuzemsku draho. Kupujeme to nejlevnější co mají. Typicky česky. Vracíme se na nádraží a dáváme si snídaňo oběd. Poté už jenom čekáme na vlak, který nás odváží do Geila. Geilo už je větší městečko a také lyžařské středisko. Neleníme, jdeme na informace a ptáme se po kempu. Paní nám na mapě vyznačuje dva kempy. Jsou kousek od sebe, asi 3 km daleko. Tak ťapeme. První kemp nevypadá nikterak živě, a tak se přesouváme do druhého. Ten je otevřený. Za stan platíme dohromady asi 450 českých korun, což je dobrá cena. V ceně je sprcha, kuchyňka a wi-fi. Všechny tři věci velmi vítáme. První sprcha po týdnu cest. Po sprše vaříme večeři a jdeme na wi-fi. Koukáme na novinky z domova a dopisujeme si s kamarády z naší domoviny. Fajn pocit, popovídat si zase s někým jiným. Za ten týden, co spolu cestujeme, jsme si řekli snad všechno. Po deváté večer se vracíme do stanu, chvilku blbneme s foťakem a jdeme spát. 
 
 

Geilo - Oslo

Vstáváme a jdeme znova do sprchy. Teplá sprcha dělá zázraky. Vlak do Osla nám jede až pozdě odpoledne a tak máme čas. Vaříme si oběd a hrajeme hry na mobilu. Proste zasloužená flákárna. Pijeme nejlevnější sladké limonády, co byli v nabídce. Po obědě balíme stan a vyrážíme směr vlakové nádraží. Začalo pršet. Ukrýváme se pod lávku a v tu chvíli se nám stalne krásná věc. Z baráku u kterého jsme byli schovaní vyšla paní, zeptala se nás kam jedem a řekla nám, ať si nastoupíme do auta, že nás tam odvezou. I přes to, že nás jelo v autě 6 a riskovali pokutu, nás vzali. Lidi, které jsme vůbec neznali. Krásné gesto. Po 19 hod se loučíme s Geilem a nasedáme do vlaku směr Oslo. Jízda bez problémů, jízdenky jsme dostali opět přímo na místa. Do Osla přijíždíme po půlnoci. Ještě doma jsme si našli, kde je v Oslu kemp a tak vyrážíme jeho směrem. Po hodince chůze jsme na místě. Kemp nečekaně zavřený. Na celém prostranství je jeden stan. Nevadí, rozbíjíme stan a zalézáme do spacáku. Druhý den máme v plánu projít halvní město Norska
 
 
 

Oslo a cesta domů

Probouzíme se do krásného dne. Na teploměru je 14°C, což jsme 8 dní nezažili. Jak řekl Honza, nějak to budeme muset zvládnout. Našim cílem je sportovní areál Holmenkollen. Batohy jsme nechali hlídat stan a tak jdeme na lehko. Holmenkollen je na druhé straně city a tak volíme městskou dopravu. Sedáme na metro a vezeme se až do areálu. Už v metru mě uchvacovali místní. Každý jel za město běhat, na kolo, na kolečkové lyže. Takových lidí bylo opravdu nacpané metro. Bylo vidět, že tam mají větší pohodu než u nás. Pohoda z nich úplně vyzařovala. Areál je krásný. Je zde krásné zázemí pro zimní sporty. Jak skoky na lyžích, bežecké lyžování nebo třeba biatlon. Vše bylo v provozu a areál bych plný sportovců v tréninku. My jsem se koukli na velký můstek, který je opravdu dechberoucí a vydali jsme se napříč areálem zpět do města. Prošli jsme v podstatě město napříč a musím říct, že se mi Oslo opravdu líbí. Je tam hodně zeleně, skandidávské domy sem vyloženě zapadají. Nikde se nikdo nikam zbytečně nežene. Na ulici je spousta elektroaut, je to prostě jiný svět. Procházka městem nám zabrala celé odpoledne a do kempu jsme se vrátili až se západem slunce. Vaříme poslední večeří a jdeme spát. Druhý den už nasedáme do autobusu a jedeme domu. Trochu se nám domu ani nechce. Norsko byl úplně jiný výlet, než na jaký jsme byli zvyklí. Už teď plánujeme návrat!!!