Albánie - Prokletje 2014

Bělehrad - Bar - Skadar - Komani

Večer nasedáme na vlak. V kupéčku je nás 6 a tak ty dva kluky z Ruska litujeme. Říkáme si, že se asi moc nevyspí. Myslím, že nevyspali. Většinu cesty prospíme a když ráno přejedeme do Černé Hory, poprvé si užíváme kopečky a přírodu. V Baru jsme někdy v 9 ráno. Chceme si chvilku odpočnout a protáhnout nohy, protože dva dny na cestách nejsou žádná pohádka. Místní taxikář nás ale pořád otravuje. Po chvilce se domlouváme na tom, že prostě chvilku počká.  Když všichni vyzkoušíme místní toalety a uděláme ranní hygienu, nasedáme do starého escorta a frčíme směr hranice s Albánií. Taxikář nám zařídil taxika na albánské straně, což bylo super. I na hranicích nás překvapili. Nebyl žádný problém. Za chvilku jsme byli ve Skadaru. Hned je poznat, kde jsme. Všude spousta lidí, žebráků, taxikářů. Musíme všechny odmítnout a jdeme získat nějakou místní měnu. Když máme peníze, rozhodujeme se, co dál. Furgon na Komani už dneska nepojede a tak máme dvě možnosti. Přespat ve Skadaru, nebo dohodnout taxika. Nakonec volíme taxika. Cena je asi taková jako za noc ve Skadaru a tak to shledáváme výhodné. Taxikář nás vyhazuje 5 km za vesnicí a předává nás týpkovi s furgonem. Tomu říkám dělba práce. Cesta je dlouhá a rozbitá. V tu chvíly si člověk konečně váží našich krásných silnic. Na Komani přijíždíme asi ve čtyři odpoledne a víme, že dál už se nedostaneme. Je nám tedy ještě nabídlout souromý převoz za nějakých 80 euro. To ale odmítáme a jdeme zjistit, kde můžeme přespat. Dostáváme přepichová místa na balkóně přímo nad přehrou. Fantazie. Dáváme si něco k jídlu a uleháme do první albánské noci. Druhý den nás čeká plavba po Komani, kterou všichni popisují jen v superlativech. Těšíme se!

Komani - Valbona - sedlo pod m. Thate

Ráno v 8 nám jede loď přes celé Komani. Musím říct, že je to opravu jeden z nejhezčích zážitků co jsem kdy zažil. Jízda trvá cca. 3 hodiny a na druhé straně byl domluvený furgon do Valbony, což jsme velmi oceňovali. Jeli jsme ještě se čtyřmi Australany. Docela jsme se divili, co dělají zrovna tady. Proti gustu... Ve Valboně navštěvujeme místní restauraci. Byl to malý oplískaný baráček uprostřed obrovského pozemku. Prostě je vidět, že i sem doráží turistický ruch. Majitel neuměl žádný jazyk co my, ale měl naštěstí ruce a nohy, tak jsme si obědnaly pivo a kus krávy. Nějaké maso se teď bude jenom hodit, tak 4 dny budeme na jídlech z pytlíku. Maso bylo trošku tuhé, ale byla to pěkná flákota. Po snědení vyrážíme. Je před námi úsek stoupání v lese. Všemi milovaný. Při každé zastávce kluky uklidňuju slovy, že za chvilku jsme z lesa venku a pak uz to bude parádní.

Tobíšek se Semelem jsou tak klidní, že nebýt tak vyřízení z výšlapu, snad by mě zabili. Stoupáme asi nějakých 900 výškových metrů po docela dobře značené stezce. Když začalo zapadat slunce, našli jsme bačovo útulnu, vedle jezírko a plácek na stany. Skvělé. V to jsme ani nedoufali. Mysleli jsme, že budeme bez vody.Neváháme a vaříme večeři. Jelikož je na místě docela dost dřeva, poprvé si na našich cestách rozděláváme otevřený oheň, bylo to opravdu příjemné. Jelikož jsme v teritoriu černých medvědů, odnášíme veškeré jídlo zahrabat pod kameny takových 80m od stanu.

Sedlo pod m.Thate - jezera Jezerces

Vstáváme do slunečného rána. I když jsme poměrně vysoko, je jasné, že bude horko. Přijíždí bača na koníkovi a nabízí nám pivo nebo fantu. Jak je to možné? Vždyť nám všichni říkali, že nás tady zastřelí, okradou a zahrabou. Jak je možné, že jsou lidi milejší než u nás a nikdo na nás nemíří pistolí... Asi náhoda. Zdvořile odmítáme a začínáme stoupat do sedla, což je ještě asi 200 výškových. Cesta docela pěkně utíká, za chvilku už začínáme klesat do Černé Hory. Tady máme dvě možnosti. Můžeme jít dále po stezce dolu do údolí, nebo to můžeme zkusit ztraverzovat až k jezerům. Máme sebou pro jistotu GPSku, tak volíme druhou možnost. Hlavně proto, že by jsme museli klesat pěkný nesmysl a pak ho ztoupat zpět. Navíc jsme se po stezkách už nachodili dost a tak je třeba se kouknout trošku do terénu. Traverzujeme pod hřebenem. Jde to docela dobře. Honza jde první a určuje cestu. Svah je prudký a tak občas někdo z nás klouže o pár metrů níž, než by chtěl, ale nic nebezpečného. Postupujeme pomalu, ale postupujeme. K jezerům by to nemělo být nějak daleko. Zhruba v půlce cesty k jezerům dáváme oběd. Bylo to poslední jídlo, kdy si Semel mohl užít pocit, že má sebou telefon. Někde ho tam dokázal vytratit. Ztráty patří ke hře. Já jsem si pro jistotu nebral telefon vůbec a byla to díky tomu skvělá dovolená. Po obědě jdeme dál opravdu panenskou krajinou. Je to nádhera. Sluníčko nás nešetří. Netrvá to dlouho a už vidíme první jezero v údolí Jezerce. Asi hodinu k němu sestupujeme. Bez cesty je sestup pomalý, člověk si dává pozor na kažký krůček. U jezera jsme už ve 3 odpoledne. Cíl máme splněn a tak hledáme plac na stany. Ten najdeme u jezera vedle. Času máme dost, jdeme se vykoupat. Po celém dnu na sluníčku to bylo osvěžení k nezaplacení. Vaříme a promýšlíme, co dál. Najednou jde kolem parta 4 čechů. Sdělují nám, že na Maja Jezerce je cesta zasněžená a že je nebezpečné tam lézt. Z nich tam vylezl jeden a to bez batohu s klackem místo hole. No uvidíme, jak to bude vypadat. Zítra se přesvědčíme na vlastní oči. Behěm odpoledne máme návštěvu. Přisel k nám obrovský ovčácký pes a vypadal, že se mu s námi líbí. No proč ne, vypadal mírumilovně. Jako každému psovi jsme mu začali říkat Míšo. Dohodli jsme se na tom, že jídlo odnášet od stanů nebudeme, že jsme daleko od lesa a co by tady medvěd dělal. Když ale Míša začal štěkat jako blázen a odběhl někam nahoru do hor, radši jsme se sebrali a za světla čelovek jsme jídlo zahrabali pod kameny. Chudák Peťa se kvuli tomu moc nevyspal. 

jezera Jezerce - Maja Jezerce - jezero Pejes

Probouzíme se asi do nejnáročnějšího dne letošního treku. Po sbalení bagáže nás čeká stoupání nějakých 500 metrů až do údolí pod Maja Jezerce. Tam se rozhodneme co dál. Stoupání šlo dobře. Zase jsme byli na vyšlapané pěšině. Údolí pod Jezerce bylo celé zakryté sněhem, což pro nás bylo docela překvapení. Zaprvé jsme 1500 km na jihu, za druhé nejsme ani ve 2500 m.n.m. A ještě navíc místní říkali, že byla letos mírná zima. No, tady teda určitě ne. Na větším ledovci jsou dosud nešel. Sluníčko odrážející se od sněhu mi pěkně znepříjemňovalo život. Po čase mi z toho začali pálit oči. Škrábeme se nahoru pod nejvyšší horu Prokletje. Honza básní o tom, jak to dolu bude sjíždět na karimatce. Naštěstí jsem ho argumentem, že jestli si něco udělá, tak ho dodělám, přesvědčil o tom, že je to pěkná blbost. Ono i na botách jsme se pěkně zklouzli. Když vidíme Jezerce, odkládáme bágl a jdeme dál na lehko. Po pár stech metrech vidíme, že je situace opravdu vážná. Přistupovka je skoro komplet pod sněhem a zvláště pod vrcholem je to pěkně nebezpečné. Je to zklamání, ale tohle nedáme. Nejsme parta sebevrahů, budeme se tam muset podívat někdy jindy. Lezeme alespoň na panorek pod Jezerce, aby sme se s ní společně vyfotili a podívali se na nádherné údolí ze kterého jsme přisli. Výhled je úchvatný. Tohle se musí líbit snad každému. Teď se nějak potřebujeme dostat do sedla Jezerces. Většina údolí je pod sněhem a tak musíme trošku improvizovat. Z dálky vybíráme traverzu, kudy by to asi tak mohlo jít. Naštěstí to tudy opravdu pohodlně šlo a asi v půlce kopce jsme dokonce narazili na značku. Měli jsme z toho docela radost. Míša jde pořad s náma. Je to věrnej pes. :) Za hodinku jsme v sedle Jezerces a otvíra se nám nádherný pohled do vedlejšího údolí. Je to údolí, kudy se přechází z Thet do Černé Hory. Jedno z nejhezčích údolí na světě. Určitě. Čeká nás sestup cca. do poloviny svahu a tak sestupujeme. V půlce svahu se začínáme stáčet směr Theti. Už jsme všichni docela uťapkaní a tak zastavujeme a odpočíváme u pramene b. Sheu Bardhe. Původně jsme zde chtěli i stanovat, ale nebylo kde. Všude samá skála, žádnej plácek. Stoupáme podél potůčku směr jezero Pejes. Sluníčko je neúprosné, já už ho mám osobně docela dost. Nad pramenem Bardhe by šlo krásně stanovat, je tam taková náhorní plošinka. Ale když už jsme byli rozhodnutí dojít až k Pejesu, šli jsme dál. Po hodině a půl začínáme sestupovat k jezeru. U jezera je pěkně, ale zalezlo nám sluníčko a tak už se nejdeme koupat, protože by nám byla zima. Všichni jsme unavení, ani ne tak z cesty jako ze sluníčka. 

jezero Pejes - Theti

Theti - Tirana - Durres

Z Thet vyjíždíme ráno v 8 a čeká nás náročná cesta. Jedeme cestou necestou. Místo do údolí stoupáme až nahoru na hřeben, aby jsme mohli přejet do údolí vedle. Kondrcali jsme se do Skadaru asi tři hodiny, což si užíval hlavně Peťa se svou opicí. Za cestu jsme dali dohromady 6000 leků, což je asi 1200 kč. Což není špatná cena. Ve Skadaru se na nás opět nahrnula spousta taxikářů, které jsme všechny odmítly a vyhlíželi jsme furgon. Trvalo to asi 5 minut a už jsme nastupovali do furgonu směr Tirana za nějakých 300 leků na osobu. Takhle se nám to líbí. V Tirane jsme byli ve 2 odpoledne. První jsme museli vyřešit nějaké finance. Vyměněné peníze došli a tak jsme sli navštívit bankomat. O bankomaty naštěstí nebyla nouze a tak jsme měli místní měnu co by dup. Co teď dál? Mapu Albánie jsme neměli a tak jsem vyrazil na obchůzku. Mapu jsem nikde nesehnal, ale slečna v cestovní kanceláři mi alespoň vytiskla základní mapu na jednu A4. To stačí. Do smrti jí její ochotu nezapomenu.:) Chceme jenom někam k moři. nejbližší město u moře je Durres. Je rozhodnuto. První se ptáme taxikáře, za kolik nás tam hodí. Cena je vysoká a tak sedáme na autobus, který jel zase asi za 5 minut. Nevím, jak to tu dělají. Cena do Durresu je 130 lek. To je lidovka. Za hodinku jsme v Durresu. Asi 3 km procházka a jsme na pláži. Jdeme a sedáme do pizzerie, která nám připadá ucházející. Hned nakluše paní majitelka s tím, jestli nechceme pokoj. Říkám, že ne, ale za kolik by byl? Odpověď je nečekaná. 30 euro pro náš všechny čtyři. No tak v tom případě pokoj chceme. Nakonec jsme tam zůstali 2 noci a bylo to moc fajn. Měli jsme pěknej apartmán s klimatizaci a balkonem, co vic si přát. Dva dny relaxu u moře jsme si zasloužili. 

Durres - Bar 

Dva dny jsme se flákali u moře. Jedli jsme, pili jsme, váleli jsme se a jezdili jsme na autodromu. To bylo asi všechno, na co jsme se tyhle dva dny zmohli. Teď jsme se měli přesunout do Baru. Na nádraží nacházíme autobus jedoucí do Skadaru, což bylo skvělé. Nemuseli jsme přes Tiranu. Bus odjížděl až po obědě, tak jsme se ještě prošli Skadarem a dali jsme si oběd. Cesta autobusem poměrně uběhla a my už jsme potřetí stáli na námestí ve Skadaru. Osudové město. Zjišťujeme, že asi za hodinu odjíždí autobus směr Ulcinj, což už je v Černé Hoře. Říkali jsme si, že by jsme mohli poslední den u moře strávit právě v Ulcinji, ale nádraží je poměrně daleko od moře, takže jsme improvizovali a dalším autobusem jsme se svezli až do Baru. Než jsme došli na pláž, padla tma. To nás ale neodradilo a skočili jsme do moře. Skvělá očista. Teď už jenom vyřešit nocleh. Procházeli jsme kolem všelijakých parků, až se nám jeden zalíbil a udělali jsme si z něj kemp. Až na komáry a hrozné horko se spalo dobře. Ráno rychle sbalit stany a hurá na pláž. Vlak nám odjížděl až pozdě odpoledne, takže jsme si šli užívat vlny, které se přes noc přihnaly. Jako na zavolanou :)

Bar - Bělehrad - Praha

Den utekl jako voda a my už zase sedíme, no tedy, ležíme ve vlaku. Cesta do Belehradu utekla poměrně dobře. Většinu jsme prospali. V Bělehradu nás čekalo půl dne čekání. Což ostatně nebyla žádná novinka. Avšak, tentokát to bylo v něčem jiné. Tobíšek měl narozeniny. No to se musí přece zapít!!! A jak řekli, tak udělali. Tobíšek koupil jahodovou rakii a peníze, které nám zbyli, jsme použili na zaplacení piva. Jaké bylo překvapení, když nám nestačili. Rychlý výlet do směnárny to napravil a hned bylo ještě na nějaké to pivko navíc. Vedle u stolu přisedl braťa ze Slovenska, který nám tam poslal rundu rakie. Na to jsme mu kontrovali tequilou, kterou pil on. Tobíšek s Peťou byli horzně unavení a tak si ustlali rovnou na stole. Nechali jsme našeho slovenského kamaráda, aby nám je pohlídal a šli jsme si s Honzou ještě pro něco k jídlu. Kupodivu nám je pohlídal dobře, za dobu co jsme byli pryč se ani nehnuli. No a pak už ležíme ve vlaku do Budapešti. Tam jsme přes noc a ráno frčíme domů. Byl to krásnej výlet do země, kde na nás nikdo nemíříl pistolí, nikdo nás nechtěl okrást a všichni na nás byli milí. Přátelé, nevěřte médiím. Krmí vás nesmyslama. Mimochodem, druhý dne, co jsem byl zpátky doma v republice mě v Praze okradli. Myslím, že je to dosti výstižné!!!