Buhlarsko - Rila 2013

účastníci : Jirka Adámek, Honza Štoural, Vláďa Toth, Tomáš Tobish

Léto 2013 se přehouplo do své druhé poloviny a my máme vyrážet do Bulharska. Plán je projit dvě pohoří. Rilu a Pirin. Jedeme ve čtyřčlené sestavě. Štoury, Tobíšek, Detus a moje maličkost. Už na začatku se potýkáme s nemalým problémem a to tím, že jdu kupovat jízdenky na vlak až den dopředu, kdežto CityStar jsou za dobrou cenu až 3 dny dopředu. Skvělý, připadám si, jako bych jel na hory poprvé. No co, všichni se těší na dovolenou, tak si zajedeme někam v čechách a ty dva dny nějak přežijeme. Jako místo vhodné pro přípravu do hor jsme zvolili Kácov. Městečko na Sázavě s vlastním pivovarem. Tam nám nemůže nic chybět. Nakonec se ukázalo, že nám chyběla elektřina. Kvůli velké bouřce jsme byli celou noc bez proudu, což nám nakonec vůbec nevadilo. Další den jsme se přesunuli do Sázavy a připravovali se na náš trek tam. Celou akci Sázava popisovat nebudu, protože například Detus by se mohl dozvědět spousta věcí, které si nemůže pamatovat. 

 

 

Cestovali jsem opět vlakem po naší dobře známé trati přes Budapešť. Tentokrát jsme v Pešti ale nepřestupovali, protože jsme jeli spojem Avala přímo do Bělehradu. Vyjížděli jsme pouze z 30 minutovým zpožděním a jelikož jsme měli v Bělehradu na přestup ''pouze'' hodinu a půl, začali jsme tušit průšvih. A taky ano. Do Bělehradu jsme dojeli asi s 2 hodinovým zpožděním. Vlak do Sofie jede jednou denně, takže jsme před sebou měli celý den v hlavním městě Srbska. Jelikož byl večer, lehli jsme si na nádraží na travnatej plácek a snažili se vyspat. Moc to nešlo. Za prvé bylo hrozné horko, a pak tam byli ti otravní komáři. Jelikož byla polovina léta a byl obravdu nepopsatelné hic, vymysleli jsme skvělý plán. Najdeme bazén a budeme se celej den čvachtat. Jak se ukázalo, plán neměl chybu. Na informacích nás navedli k bazénu, kam jsme došli za pul hodinky pěšky. Chvilku jsme si pospali v parku a pak už hurá do vody. Den utekl jako voda a šli jsme zpátky na vlak. Jelikož jsme si koupili rezervaci na lůžka, měli jsme před sebou poměrně pohodlnou noc. Cestu do Sofie jsme v podstatě celou prospali, skvělý odpočinek před nástupem do hor. V Sofii jsme se projeli metrem a díky Detusovi, který jako jedný uměl kváknout rusky jsme našli i autogaru jug. Autobus (sprinter) do Samokova odjížděl asi za deset minut. Super. Nasedáme a vezeme se dál. Už se všichni těšíme, až budeme v horách. Cestování už bylo opravdu dost. V Samokovu asi půl hodinky pauza a pak už jedeme směr Borovec. Přijíždíme do Borovce, docela moderního horského střediska, a loučíme se na dlouhou dobu s dopravními prostředky. Jelikož máme spoždění, kupujeme si lístek na lanovku a pomáháme si nějakých tisíc výškových metrů. Pěkná sjezdovka. Nahoře je opravdu nádherně. Obloha vymetená, není tu přehnanej hic, ale určitě ne zima. Vyrážíme. Behem 3 hodin jsme na chatě pod nejvyšší horou Rili, Musalou. Rozhodujeme se co dál. Chtěli by sme pohlout a dojít až do sedla Dzlanka.Na chatě potkáváme český pár, který přišel ze stejného sedla a schodujeme se na tom, že to můžeme zvládnout. 

 

Druhý den v horách je krásné počasí. Ráno jsou okolo dva rybáři, tak je hned odchytnu a  prosím o oheň. Vaříme si polévku. Chceme se dnes dokodrcat na chatu a tam sehnat nějaký oheň. Snad se to povede. Ráno musíme řešit vodu, což se ukázalo jako zapeklité. Od čechů z chaty pod musalou jsme měli nějakou informaci, která byla bohužel zavádějící a tak museli Štoury s Tobíškem klesat nějakých 200 výškových pro vodu. Nakonec vodu nacházíme i cestou. Bohužel pět minut, o kterých nám říkali naši krajani se ukázalo jako hodina podstivé chůze. No co, čas je relativní. Jdeme dál a užíváme si opravdu pěkného a lehkého treku. V podstatě moc nikam neklesáme, nestoupáme, užíváme si krásné přírody. Ty hory jsou tady opravdu zase úplně jiné, než kde jsme byli. Více zelené, vysoké, ale ne strmé. Na chatu jsme dorazili poměrně za všasu. Každý jsme si dali jednu kolu a uvařili jsme si jídlo, protože nám byly věnovány sirky. Za stan u chaty jsme museli zaplatit pár místních šušňů, což nás sice překvapilo, ale nevadilo nám to. Místo bylo hezké. Zatím zase úžasný výlet.

 

Ráno je opět krásně. Další slunečný den na horách. Balíme, jíme, nabíráme vodu... Prostě typické trekové ráno. Cesta nám pěkně utíka, obědváme v útulně kobilono Branishte. Před námi je jeden výstup nahoru do sedla a pak už jenom slez k útulně. Bohužel se začalo trošku kazit počasí a tak nás nahoře v sedle čekájí mraky. Nevidíme na dvacet metrů a tak se postup zpomaluje. Navíc fouká silný vítr. K útulně to naštěstí není daleko a tak tam docházíme za všasu. Kromě Detuse se odhodláváme a jdeme do jezera. Bylo to příjemné osvěžení.  Zvláště, když člověk ví, že bude spát v útulně na posteli, chráněn před větrem. V útulně je ještě jeden čech a jeden Bulhar. Bez problémů jsme se všichni do útulny vešli, uvařili jsme si večeři a šli jsme na kutě. 

 

 

 

 

Ráno nás čeká dlouhé klesání k chatě Maljovica. Klesáme snad dvě hodiny v kuse. Tobíšek s Detusem jdou napřed. Docházíme je až těsně před Maljovicou. Když s Honzou přicházíme na chatu, už cítím, že mi není nějak dobře. Dal bych si colu. O to větší překvapení je to, že by si dali colu všichni. Colu bohužel nemají, tak si dáváme jednu fantu a vyrážíme dál. Sto výškových metrů nad chatou je mi poprvé špatně, Tobíšek řeší své střevní problémy někde pode mnou. Já to mám spíš od žaludku a tak poprvé zvracím. Fanta je minulostí. Honza s Detusem jsou tak 150 výškových nade mnou. Nedá se nic dělat, musím je dojít. Během cesty ještě dvakrát zvracím a docházím je značně vysílen. Detus už sedí a taky ani nedutá. Není mu dobře. Honza se zatim drží a vypadá z nás nejlíp. Tobíšek má pouze střevní problémy, žaludek má v pohodě. Odhodláváme se jít ještě kousek. Tobíšek jde vepředu s Honzou, já vyrážím za nima. Koukám na Detuse. Zvrací. Tohle nebude dobrý, to bude průser. A taky že byl. Když dojdu ty dva vpředu, Štoury už zvrací taky. Jedinet Tobíšek jenom s**e. Závidím mu. Otrava jak z hororu. Všichni tři ležíme a nemůžeme se hejbat. Nemůžeme pít ani vodu, protože jí nedokážeme udržet. Celé odpoledne ležíme a sbíráme síly, aby jsme dokázali postavit stany. Štourymu se zdá, že už je to lepší a tak se pokouší vstát. Marně. Skončil zvracející na čtyřech. Když zajde sluníčko, nějak se nám daří postavit stany. Asi další dvě hodiny ležím, než jdu pro věci, abych si je hodil do stanu. Zvlád jsem to jen tak tak... Síla dochází. Jedines schopnej je Tobíšek. Nevíme co bude ráno. Je nám tak zle, že jsou i chvíle, kdy by sme radši byli mrtví. Tenhle zážitek vám připomene, jak jste na horách maličcí a zranitelní. Otrávit se uprostřed ničeho opravdu není nic moc. 

 

S Honzou se probouzíme asi o půl noci. Schodujeme se na tom, že je nám líp. Zkoušíme se napít. Hned cítíme úlevu. Super, otrava je za náma. Kazdou chvilku si lůčkneme vody. Jelikož jsme dehydrovaní a máme lehkou zimnici, bereme si ibalgin. Takto přežíváme do rána. Když se vzbudíme, snažíme se co nejvíc napít. Postupně sílíme. Víme, že musíme slézt z hor, ale to nás bude stát dost sil. Jsme docela vysoko. Min 300 metrů nad chatou a dalších 800 výškových nad silnicí. Ráno balíme ještě před tím, než vyleze sluníčko. Když je člověk nehydrovaný, nemá sluníčko rád. Za hodinku jsme u chaty Maljovica. Neuvěřitelné, přijeli zásoby a měli coca-colu. Tahle sacharidová bomba nás trošku zvedla na nohy, a tak jsem pokracovali dolů na silnici k chatě Bada Vada. Pod chatou jsme stopli prvního sprintera jedoucího kolem. Za 10 euro nás vzal do vesnice Govedartsi. Tam je vedle zastávky krámek. Kupujeme další kolu a čekáme na autobus. Všechno nám docela pěkně vycházelo a tak jsme odpoledne seděli v Sofii na vlakovém nádraží a snažili se sníst něco, co nám nepodráždí žaludek. Hlad byl veliký, ale museli jsme opatrně, čekalo nás 24 hodin ve vlacích. Vlak vyjížděl standartně se spožděním. V Bělehradě jsme měli opět hodinu a půl na přestup a tak jsme se už viděli, jak si tam dáme zase krásnej den. Naštěstí jsme vlak stihli. Odjížděl za 5 minut. 

 

 

V horách jsme tentokrát nestávili tolik casu, jako trávíme normálně, ale i tak máme zážitky na celý život. Jsme rádi, že jsme to přežili a jsme poučení pro příště. Na balkán už bez tablet na čištění vody nejedeme. Tahle maličkost nás stála hodně sil jak psychyckých, tak fyzických. Navíc jsme neviděli Rilský monastýr, na který jsme se těšili a nedostali jsme se ani na Pirin. No co, ještě se tam budeme muset vrátit. A vrátíme. Takovéhle sliby dodržujeme!!!

 

Jiří Adámek, 26.10.2014